introvertovo.

introvertovo.

~“Les hommes de chez toi, dit le petit prince, cultivent cinq mille roses dans un même jardin… et ils n’y trouvent pas ce qu’ils cherchent… – … Et cependant ce qu’ils cherchent pourrait être trouvé dans une seule rose ou un peu d’eau…“. Antoine de Saint- Exupéry

Poslední dva týdny vnímám okolo sebe veliký chaos, v lidech, myslích, termínech, který se projevil i v dost velikých nehodách a smutku ve světovém měřítku. Hmmm…kdybychom se opravdu včas zastavili a nečekali až se něco tak velikého stane, mohlo dnes vše být jinak.

Klíčem je komunikace, záhadná věc, která se dnes pro jistotu studuje na vysoké škole. Abychom komunikovali správně. Proč? Jak? S kým?  V „době všežravosti“ (pojem Viktora Pantůčka), kdy jsme do sebe schopni během velmi krátké doby nasát mnoho nepodstatných informací, nefiltrovat je, nezušlechťovat ty své myšlenky a prostě je naopak dávat ven. Však co?

Dva roky jsem výhradně mlčela. Byla jsem jak tajemný hrad v Karpatech a bavila se opravdu výhradně jen s někým a výhradně jen o něčem. (Pokud se vám zdá, že se opakuje jedno slovo, pak vám mohu potvrdit, že s vámi bez výhrad souhlasím). Pustila si k sobě jen pár lidí, kteří prošli sítem výběru, ostatní si držela od těla.

Pak to přišlo. Někde ve mně praskla hráz a měla jsem vlnu, že jsem říkala všechno všem. Na co se zeptali – dostali odpověď. No filter. Fajn období. Zřejmě jsem přišla o několik známých, ale co už.

Fascinuje mě ta tenká linie mezi srdcem a hlavou a nejkřehčí oblast, kde se dá vše jednoduše a velmi rychle zkratovat. Když sleduji šelmy, jak si jdou po krku a proč, chápu čím dál méně mediální svět a čím dál více to, že bavit se offline je čím dál složitější. V podstatě mám tušení, že mnozí lidé se k tomu potřebují opít, aby se vůbec s někým bavili opravdově. A ani to není jistota.

V únoru jsem strávila večer s dlouholetým kamarádem a za mnoho hodin jsme prohodili asi tři věty. Tedy on. No a? Smažu ho snad „z přátel“? Nebo kamarádka, která utíká k dítěti, aby nevběhlo pod auto v polovině věty. Mám si to brát osobně? Hmm, ani ne.

Přímá linie opravyschopnosti při porouchání organismu nevede jako obvykle z hlavy ven, ale dovnitř. Nejde o to strkat hlavu do písku a stát se na roky introvertem, ale prostě si vše v klidu srovnat.  Někdo kvůli tomu píše, někdo fotí, někdo maluje… ty cesty jsou různé.

Ale přiznávám se, že okolí v tu chvíli je třeba říci ne. Je to mnou. A je to ve mně. Tam je má odpověď. I kdyby jí bylo Ticho.

Věnováno Paříži.

Autor: Tea

Jogínka a autorka. Vegetariánka. Pomáhám lidem zdravě žít a cítit se ve svém těle jako doma. Ať už přes psaní na tomto blogu nebo veřejně na mých lekcích jógy. Můj příběh si přečtěte zde ~

4 komentáře u „introvertovo.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *