uchem jehly.

uchem jehly.

„Soukromý život bez dějinného horizontu je čirá fikce, atrapa a v posledku vlastně lež.“ / Václav Havel.

Tak už je té naší holce letos třicet. Naše malá demokracie. Je jasné, že má před sebou ještě kupu práce, ale taky už ledasco za sebou. A tak já přemýšlím, jakou roli má vlastně sametová revoluce pro mě. Jak moc jsem sametovou revolucionářkou za posledních třicet let, by bylo asi na delší poohlédnutí. Stačilo by možná zvážit, co v tomto duchu se stihlo třeba v tomto roce. Možná jsou to maličkosti, ale možná si moc dobře uvědomuji, že nic z toho nemuselo být, kdyby tenkrát…

Dovolila jsem si ledasco. Svobodu slova. Nebo pohybu. Experimentování. Dovolila jsem, aby mi na blogu zmizel článek, (vše je možné). V jistých směrech šla za hranice. Zastala se sama sebe v ženské rovině, (ať už si pod tím představíte cokoliv). Svobodu ticha. Mlčení, když už by slova byla proti prospěchu věci. Zastat se toho, co považuju za správné. Dovolila jsem si říct „ano“ a také „ne“. Přiznala jsem, že „nevím“. A pokusila se si odpustit. Dovolila jsem si žít barevně. A chvíli i černobíle.

Myslím, že my všichni narození pár let před rokem 1989 to umíme. Máme takovou výjimku, kterou ta další generace už nemá. Umíme žít obojí. A přežijeme. Zvládáme tu šedost a zároveň oceníme i tu barevnost. Lidé narození po roce 89´, myslím, jistou šedost, vnímají jen zprostředkovaně – z vyprávění. Už to nemají v krvi. Zároveň ani my v ní neumíme žít trvale. Je v nás cosi revolučního. A neustále to tiká, abychom neusnuli na vavřínech. Není to tak dávno…

Nějak prapodivně nás to spojuje. Zní mi tady tohle slovo „generace“ – spojení lidského prožitku v čase-prostoru. Ať si kdo chce, co chce, tak tady někdy narážíme. Třeba jako když někdo zažil válku. A někdo prostě ne.

Generace S. „S“ jako revoluce. Teda vlastně sametová. Nebo třeba generace „P“, jakože pravdoláskaři. „My vám na ty vaše sociologická ikska a zetka z vysoka…ehmm..žeano?“

Duše je nesmrtelná, ta přežije hodně, ale co její paměť? Přepsat to. Vynulovat, restartovat. Obnovit. Jen co když s tím zmizí i ten moment, díky kterému jsme se v minulosti rozhodovali, co je správné? Nebo několik momentů, niterných opěrných bodů. Je tam strach. Změníme se. Ano. Je to asi milník, co nás někdy v našem vnitřním/vnějším posunu brzdí. Bojíme se, že ztratíme sami sebe a už se nenajdem, když už to vlastně nebudeme my takoví, jak jsme se znali.

„Změnil jsi se“… „Jsi jiná“…a tak třeba raději spíše sníme, něž-li žijeme, jen abychom neublížili sobě a více druhým. A žijeme v něčem, co nám už vlastně několik let…neslouží. Jako starý děravý kabát.

Tak já nám všem přeju, ať si to dovolíme. A posuneme se. A jestli nás „tam“ za tou naší mo- a nebo -mentální zdí čeká setkání s ostatními proměněnými? Kdo ví…

zdraví

Tea.

Autor: Tea

Jogínka a autorka. Vegetariánka. Pomáhám lidem zdravě žít a cítit se ve svém těle jako doma. Ať už přes psaní na tomto blogu nebo veřejně na mých lekcích jógy. Můj příběh si přečtěte zde ~

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *